Velikonoční výlety – Havlíčkův Brod, Uhřínov, Tasov, Pyšel

Bílá sobota 16. a Velikonoční neděle 17. dubna 2022

Doby, kdy jsme Bílou sobotu trávili přechodem Arnoleckých hor, jsou bohužel pryč, přesto jsem chtěla svátky strávit turistikou, poznáváním a vzpomínáním. Právě dnes by bylo mému otci 110 let.

Počasí nebylo vlídné, pršelo a foukal studený vítr. S Ájou a Týnkou jsme jely vlakem do Havlíčkova Brodu prohlédnout si výstavu obrazů Václava Tajovského, jejíž vznik k malířově nedožitému 100. výročí narození iniciovala jeho rodina. V muzeu jsem ji asi před třemi týdny viděla s Ivou a byla jsem si jistá, že děvčatům se bude líbit – a ano, byla nadšená!
Krajinář Václav Tajovský se narodil toku 1922 v Poděbabech u Havlíčkova Brodu, většinu života prožil v Jihlavě, zemřel v roce 2001.

Zašly jsme i do místností věnovaných Karlu Havlíčku Borovskému (1821–1856), novináři, básníku a politikovi, a také tato expozice vzbudila u děvčat upřímný zájem. Jako bonbónek mají v podzemí muzea jakousi imitaci egyptské hrobky a jejího vybavení – úspěch předem zaručen!

Pizza v restauraci Fabrika byla předělem k přechodu na jiný žánr – tedy turistiku. Počasí se trochu umoudřilo, proto jsem vybrala zeleně značenou trasu parkem Budoucnost k Naučné stezce Vlkovsko, která vede kolem krásných brodských rybníků.
Cestou jsme si vykládaly o dřívějších názvech Brodu (Smilův, Německý, Havlíčkův), o historických událostech a významných stavbách, zašly na nově opravenou vyhlídku nad parkem a ke slavnému Havlíčkovu pomníku v nadživotní velikosti, který byl nad rybníkem Hastrman instalován roku 1924 a je dílem dvou vynikajících umělců: architekta Josefa Gočára a sochaře Bohumila Kafky.

Rybník Cihlář je první na trase k dalším rybníkům: Hajdovci, Pfaffendorfskému a Zádušnímu – pak jsme se stejnou cestou vrátily do Brodu, protože počasí nás nelákalo k pokračování, jindy obvyklému (Knyk-Rozňák-Pelestrov-Brod).
Ale – krásný a objevný zážitek na nás přece jen na této trase čekal – kamenná socha Anděla, vytvořená Radomírem Dvořákem jako duchovní zastavení na cestě.
Na krásném místě v aleji nad lužními loukami byla instalována 16. 10. 2021, se sochařem spolupracoval umělecký kovář Jan Schwarz ze Svatého Kříže u Havlíčkova Brodu.
Dárce, který toto zastavení objednal a financoval, si nepřál zveřejnit své jméno.

Na sedácích je vyryto poselství: „Pro ty, co se ztratili, ať tě, Bože, naleznou.“

Kolem řeky Sázavy jsme došly na brodské nádraží, z oken vlaku se pak cestou k Jihlavě dívaly na nádherné meandry řeky Šlapanky.

V neděli 17. dubna, která se přes noc svátečně rozzářila, pro mě přijeli Svobodovi, abychom společně podnikli výlet. První zastávka byla na návsi v Uhřínově, vesnici, kde žije asi 400 lidí – domy si vystavěli ve velice členitém terénu; do Velkého Meziříčí je odtud necelých 7 km.

Do Uhřínova jsme přišli zavzpomínat na básníka a překladatele Jana Zahradníčka a jeho rodinu – poté, co byl Jan Zahradníček na začátku 50. let odsouzen komunistickou justicí ve vykonstruovaném procesu na 13 let do kriminálu, vystěhovali úředně jeho manželku, rodačku z Uhřínova, se třemi dětmi z brněnského bytu a přidělili jim místnost ve výměnku na statku Josefa Doležala v Uhřínově č. 8.

Jan Zahradníček se narodil v roce 1905 v nedalekém Mastníku, zemřel 7. října 1960 u Vlčatína, několik měsíců po propuštění z vězení.

Druhým cílem, hodným Božího hodu velikonočního, byl Tasov a zdejší rodák, katolický kněz a spisovatel Jakub Deml a jeho přítel, umělecký knihař Stanislav Vodička, otec výtvarnice Lidmily Anny Dohnalové.

Krajina u Velkého Meziříčí, kterou jsme mířili k Tasovu, byla, dá se říct, naladěna obřadně.

Jako vždycky jsme se nejdříve zastavili u kostela sv. Petra a Pavla v Tasově a hrobu Jakuba Demla (*1878–†1961) i u náhrobků, které jsou dílem sochaře Františka Bílka.

S Ivou jsme prošly „Městeček“, jak se tady říká, a ukazovaly si budovy hodné pozoru, o kterých jsme se kdysi s Mirkem dozvěděli od paní Lidmily Dohnalové – viz článek Po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky. Ukázala jsem Ivě i budovu bývalé pošty, kde pracoval Antonín Deml,  školu, do níž chodíval budoucí kněz a básník – nyní je v ní zřízen Literární památník Vysočiny.

Bohouš nás zavezl do okrajové části Tasova, kde se říká v Bosně, abychom si s Ivou prohlídly dům zvaný Vila, který jako první svoji samostatnou stavbu navrhl pro Jakuba Demla architekt Bohuslav Fuchs.

U branky jsme si s Ivou povídali o historii domu a okukovaly zahradu, v níž Jakub Deml umístil historické artefakty z okolí, kterým hrozilo zničení. Po chvíli se objevil starý pán o holi, pozdravili jsme se a já jsem řekla, že jsem tu už byla a vím o křtitelnici ze zrušeného kostela, kterou Jakub Deml zachránil před zkázou. Chvíli jsme mluvili přes branku, pak majitel roztál a pozval nás na prohlídku zahrady a dovolil udělat dvě fotografie.

Během hovoru jsme s Ivou zjistily, že pan Antonín Vrba je vnuk Antonína Demla, tedy prasynovec Jakuba Demla. Využila jsem jeho vstřícnosti a kladla otázky – ukázalo se, že názory pana Vrby na lidi, kteří se s Jakubem Demlem stýkali a byli jeho přáteli či napsali vzpomínky, se často velice lišily od běžně známých skutečností – po asi hodinové rozmluvě jsem došla k názoru, že zůstanu u toho, co jsem se během let dočetla a sama zjistila. 🙂
Přesto jsem ale byla ráda za nečekané setkání s blízkým členem rozvětvené rodiny a poslechla si názory člověka, zjevně hrajícího na hořké struně.
Pan Vrba řekl, že vlastní v minulosti natočený film o Jakubu Demlovi a zahradě u Vily, ale že nedovolí, aby se vysílal – ČT Brno kdysi žádala o možnost využít tento historický snímek, ale kulturní veřejnost bohužel vyšla naprázdno. Tomu nerozumím.
O novém filmu s názvem Jakub Deml a Tasov, natočeném v roce 2018 ke 140. výročí narození básníka, se vyjádřil skepticky (milovníci Demlova díla byli tím počinem nadšeni 🙂 ) – inu, různí lidé, různé přístupy.
Nakonec jsme se velice přátelsky rozloučili a dostali brožurku s textem Josefa Pěnčíka, vydanou Obecním úřadem Tasov v roce 2004. Text je hutný a byla by škoda nenabídnout našim čtenářům aspoň některé části.

Josef Pěnčík o Jakubu Demlovi
Jakub Deml se narodil 20. srpna 1878 v Tasově v chaloupce č.p. 100. Jeho nevlastními sourozenci z prvního otcova manželství byli: Marie, provdaná do Skřinářova, Antonín, pozdější tasovský poštmistr, Josef, pozdější obchodník. Básník se narodil z druhého otcova manželství spolu se sestrami Františkou, provdanou do Jinošova a Matyldou, zemřelou 1910 a pochovanou na jinošovském hřbitově. Z třetího manželství se narodila Vilemína.

Roku 1902 byl vysvěcen na kněze brněnským biskupem Františkem Salesiem Bauerem.
Před svým penzionováním často pobýval ve Staré Říši jako spolupracovník Josefa Floriana, vydavatele sborníků Studia, jako překladatel spisů církevních činitelů a světců ze středověké latiny.
Prvním dílem bylo vydání knihy Slovo k Otčenáši Františka Bílka z roku 1904. Za svého života napsal a vydal ve vlastním nakladatelství asi 135 titulů, z nichž nejznámější jsou První světla, Moji přátelé, Miriam, Mohyla, Česno, Tepna, Hlas mluví k Slovu, Hrad smrti, Tanec smrti, Můj očistec, Dílo Felixe Jeneweina, Zapomenuté světlo, Mé svědectví o Otokaru Březinovi, deníky Rosnička, Domů, Pro budoucí poutníky a poutnice a patří sem i 26 svazečků Šlépějí…
Spolupracovnicemi a vydavatelkami jeho děl byly Pavla Kytlicová a po její smrti Marie Rosa Junová, zemřelá v březnu 2002.
Jakub Deml zemřel v třebíčské nemocnici 10. února roku 1961. Dožil se téměř 83 let.

Josef Pěnčík: Ze života Jakuba Demla
Rodný dům Jakuba Demla dnes v Tasově nenajdete. Měl č.p. 100 a stával pod Havlovým kopcem u cesty podél potoka Polomina. Na jeho místě stojí dnes jiný, který nepatří Demlově rodině.
Poté, kdy se otec básníka stal obchodníkem, přesídlila rodina na Městeček č.p. 129, do levé části dnešního Liškova hostince. Později rodina vlastnila selskou usedlost na stránce č.p. 91 a naposled se stěhovala do domu č.p. 20.
Budoucí básník chodil do staré tasovské školy, ve které je dnes umístěn Literární památník Vysočiny. Prvním jeho učitelem se stal správce školy nadučitel Josef Soukup, o kterém se zmiňuje ve svém díle.
V nově zřízeném českém gymnáziu v Třebíči se mu dostalo velmi dobrého vzdělání a nejmilejším učitelem se mu stal profesor Josef Uličný, který ho zasvěcoval do tajů přírody. Jeho spolužákem, s nímž trávil mnohé chvíle vášnivých diskuzí a střetávání názorů, byl pozdější novinář a politik Bohumír Šmeral.

Kněžství vystudoval v brněnském alumnátu. Prvním jeho působištěm byl německý Kučerov na Vyškovsku. O rok později byl jako kaplan přeložen do Babic u Moravských Budějovic, kde našel plnou podporu faráře P. Ševčíka ve své literární činnosti. Ta však nenašla porozumění u brněnské konsistoře. Spor o svobodnou uměleckou činnost skončil jeho předčasným penzionováním roku 1909.

Jako svobodný umělec pobýval a tvořil v Šebkovicích, v Praze a v Jinošově. Po vzniku republiky odchází jako dočasný správce zámku do Topolčianek na Slovensku. Po návratu přistoupil ke stavbě domu v tasovské Bosně a roku 1922 se nastěhoval. Ve Vile prožil druhou polovinu plodného života až do své smrti. Jeho hrob najdeme na starém hřbitově u kostela.

Jakub Deml – Život, jak já ho vidím, 1934
Koně ve svém životě už jsem viděl… Musel mlčet jako já, táhl za sebou těžký vůz života svého jako já. Šel podle něho hrubý člověk s bičem jako podle mne. Ve velkých modrotemných očích toho bratra koně zrcadlili se lidé, stromy, nebe a ptáci jako v očích mých. Jaký boží dar jsou oči! Ten kůň zjevil mi tajemství venkova, tajemství mého rodného kraje a bylo to tajemství života. Život své matky jsem tu uviděl, která od svého dětství lítala jako plamen z práce do práce, až se prací strhala. Život svého otce jsem tu uviděl, jehož největší rozkoší bylo pracovat a za dary života Bohu děkovat, život svého otce, který tak podivuhodně pochopil, že pro nás lidi není a nemůže být jiné blaženosti, nežli zemi a lidem sloužit.

Miloš Dvořák: Básnické drama Jakuba Demla
Deml se dovedl hněvat a dovedl i křivdit, ale jeho hněv se bleskově lomil v lásku… Dovedl zasypat dary svého nepřítele, dovedl milovat jako člověka toho, koho zahrnul spíláním. Někdy měl nepotlačitelnou potřebu sebezranění a sebezneuctění, a to právě ve chvíli, kdy trpěl nejvíce. Z této potřeby vzniklo Zapomenuté světlo…

Svobodovi měli představu, kudy a kam pojedou – cestou přes Pyšel jsme zastavili u tamního historického skvostu – je jím kamenná tvrz ze 14. století, nyní v soukromém vlastnictví  slouží jako komora a sýpky. Dodnes je zachován gotický portálek u vchodu, ostění a krakorce.

Jen pro připomenutí, jaké počasí panovalo o letošní Velikonoční neděli, zařazuji idylický obrázek Třebíče, kolem níž jsme projížděli.