Pochod Giacoma Casanovy 2022

TJ Sokol Duchcov, členové oddílu turistiky, pořádali akci, která už léta přivádí turisty z celé republiky do severozápadních Čech
Od 18. do 21. srpna 2022 jsme byli ubytovaní v hotelu Casanova v Duchcově a poznávali město, České středohoří i Krušné hory

Pro naši jihlavskou skupinu, tentokrát šestičlennou, připravila (jako vždycky 🙂 ) program rodačka z Duchcova, lektorka pěší turistiky Ing. Míla Bradová.
Ve čtvrtek 18. srpna jsme se Václav, František, Iva a já setkali v 10 hodin v Třebízi s Mílou a Pavlem, kteří dorazili z Duchcova, kam už před několika dny z Jihlavy přijeli.
Třebíz je rodištěm velmi oblíbeného a uznávaného kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského.

Rodný dům Václava Beneše Třebízského, českého spisovatele a katolického vlasteneckého  kněze v Třebízi.

Iva Svobodová mi laskavě poskytla fotografie, které během celého pobytu nafotila, jen některé zde zařazené jsou z mého přístroje „ščudla“.

Václav Beneš Třebízský si rozšířil jméno o název své rodné obce po vstupu do literárních kruhů. Narodil se 27. 2. 1849 jako syn krejčího v domě č. 19. V roce 1904 byla přispěním faráře Jindřicha Šimona Baara z nedalekých Klobuk u Slaného otevřena muzejní expozice věnovaná V. B. Třebízskému.

Po prohlídce rodného domu jsme zašli se skvělou průvodkyní paní Bakalářovou do několika dalších stavení (Cífkův statek z konce 18. stol., ševcovna, výměnkářská chaloupka, krám). Prohlídku s námi absolvovaly i děti ze soukromé mateřské školy, na jejichž chování bylo vidět, že jsou vzorně vedené a chytré. Prošli jsme skalním amfiteátrem za vesnicí a dostali se na vrch, kde je socha spisovatelova.

Socha V. B. Třebízského na Skále nad Třebízí – zemřel ve 35 letech, roku 1884 v Mariánských Lázních.

Další zastávkou byl magický Panenský Týnec – chtěli jsme využít příležitosti k načerpání energie.

V nedokončeném gotickém chrámu Panny Marie v Panenském Týnci čerpáme posilu na vyznačeném energetickém bodu – uvidíme, zdali budeme v příštích dnech fit. 🙂

Více o Třebízi a Panenském Týnci je ve článku Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách .
Louny nás jako loni cestou do Duchcova přilákaly svými pamětihodnostmi, dnes jen několik fotografií:

Děkanský chrám sv. Mikuláše v Lounech vystavěl na začátku 16. století Benedikt Rejt.
O tomto středověkém domě jsou zmínky už na počátku 15. století, fasádu upravil architekt Josef Mocker, úzkou uličkou vedou schody ke kostelu sv. Mikuláše.
Interiér chrámu sv. Mikuláše v Lounech.
Náměstí v Lounech – socha Mistra Jana Husa a budova radnice se zajímavou minulostí.

Miluška nás upozornila na 272 metrů dlouhý záplavový most, který spojuje Louny a Dobroměřice. Kamenný obloukový most se 40 pilíři byl 6 metrů nad terénem stavěn v letech 1814 až 1863 v místech, kde se Ohře při záplavách rozlévala; je chráněn jako technická památka.

Za Dobroměřicemi jsme odbočili na starou silnici směrem k Červenému vrchu, auta zůstala na parkovišti a my jsme vystoupali k Ejemově chatě, kterou v létě 1911 slavnostně otevřeli lounští turisté. Chatu pojmenovali po svém předsedovi, který stavbu inicioval, ale nedožil se jejího dokončení.

Ejemova turistická chata na Červeném vrchu u Loun.

Dřevěnou vyhlídkovou vížku pojmenovali Lounští po místním podporovateli turistiky MUDr. Josefu Frotzlovi. Odboru KČT Louny se majetek v 90. letech vrátil ve značně zbědovaném stavu, chatu se podařilo zprovoznit, ale opravy stále probíhají. Ti, kteří chtějí lokalitu navštívit, najdou ji též pod názvem Frotzelova rozhledna na Stříbrníku.
My jsme si slibovaných dalekých výhledů kvůli panující oblačnosti sice neužili, ale blízké kopce Českého středohoří nás hodně potěšily.

V popředí hora Oblík, na niž se v příštích dnech chystáme vystoupit.
České středohoří – vrchy Raná a Milá.
Výhled k severu z Frotzelovy rozhledny na Ejemově chatě na Stříbrníku, čili Červeném vrchu.

Asi pět kilometrů před Bílinou jsme odbočili z hlavní silnice k nedaleké vsi Mirošovice, o níž jsou jako o majetku kláštera v Oseku zprávy už v roce 1207, dnes tu žije asi stovka obyvatel. Ti se mohou každý den těšit pohledem na nádherný barokní kostel sv. Vavřince. Světcův obraz na oltáři je prý dílem Petra Brandla z roku 1710.

Mirošovice – kostel sv. Vavřince stojí na horním okraji silně svažité návsi, kde dřív býval hřbitov. Naproti kostelu stojí barokní sloup Nejsvětější Trojice ze začátku 18. století.
Socha sv. Antonína v Mirošovicích. Všimněte si, že světec drží váček a u nohou mu sedí prasátko – nikdy jsem nic podobného neviděla.
Text z infotabule na návsi v Mirošovicích, místní části 1,5 km vzdálené obce Hrobčice v CHKO České středohoří.
Opravená fasáda kostela sv. Vavřince v Mirošovicích.

Po příjezdu do Duchcova jsme se ubytovali v hotelu a zašli do štábu, abychom se zaregistrovali. Jako pokaždé sídlili pořadatelé v přízemí budovy ZŠ J. Pešaty, hned vedle tělocvičny, které mohli využít turisté pro spaní na zemi. Dříve jsme tu také nocovali, teď už tělo velí jinak. 🙂

Štáb pořadatelů pochodu Giacoma Casanovy sídlil v budově ZŠ Pešatova v Duchcově – zaregistrovali jsme se na trasy všech čtyř dnů.

Byli jsme velmi přívětivě přivítáni, krátce jsme si obě strany vyměnily novinky, které se udály během roku a vydali se na procházku známými místy. Na náměstí před zámkem jsme zjistili, že kostel Zvěstování Panny Marie, vypálený v roce 1945 ruskými vojáky, se konečně začíná opravovat!

Hlavní náměstí v Duchcově se sloupem Nejsvětější Trojice, děkanským chrámem a vstupem do zámku.

Je jasné, že jsme se zastavili u sochy Walthera von der Vogelweide, německého básníka a pěvce ze 12. století, jemuž byl v Duchcově, jako v jednom z možných míst, která středověkého minnesängra uvádějí coby rodáka, odhalen v roce 1911 pomník.

Kaple sv. Barbory v parku proti hotelu, v němž jsme ubytovaní, byla vystavěna v 18. století na tehdejším hřbitově, kde byl pravděpodobně pochován Giacomo Casanova; na zdi kaple je pamětní deska (*1725–†1798).
Nelze přehlédnout dominantu Duchcova, secesní evangelický kostel u rybníka Barbora. Byl postaven podle plánů drážďanských architektů a vysvěcen roku 1902.

Prostranství před kostelem se průběžně opravuje – letos je zase krásnější.

pátek 19. srpna ráno jsme se sešli s Mílou, která bydlela doma, na startu ve škole a odjeli Václavovým autem do Mnichova, části obce Libčeves v okrese Louny. Mnichov, kde trvale žije asi 15 obyvatel, je krásně upravená osada s kaplí – písemné zprávy o vesnici jsou z roku 1207.

Kaple v Mnichově.

U kostela začíná zelená turistická značka – zpočátku vede polní cestou, pozvolna stoupá k lesu, v němž začíná prudší výstup. Po opuštění hustého listnatého lesa, v němž jsme byli před letním slunce kryti loubím, jsme se ocitli na vrcholové plošině Oblíku (509 m n. m.), kde se bez zábran proháněl vítr.

Moji milí přátelé, s nimiž jsem se vydala po ZTZ na výhledový vrchol Oblík.
Cestou na Oblík.
U energetického bodu na výhledové plošině kopce Oblík, v pozadí Raná.

V kamenné stéle je zabudován tmavý valoun jako z hrubozrnné žuly – na tomto místě prý vyvěrá z nitra země pozitivní energie. Dříve zde lidé stavěli kaple, ale žádná se do dnešních dob nedochovala. Na čedičovém vrchu opředeném legendami prý pobývali Keltové, dnes je kopec s úžasným kruhovým výhledem domovem stepní květeny.

Kopce, které jsou k vidění z Oblíku – Milá, Raná, Srdov a Brník.
K textu z infotabule přidávám, že hora Raná, významná pro sportovní létání a paragliding, má výšku 457 m.
Vrch Milá leží ve výšce 510 m n. m., Srdov má výšku 482 m n. m., Brník 471 m n. m. – ze všech je skvělý výhled.

Stejnou cestou jsme se vrátili k autu do Mnichova a jeli do Libochovic na prohlídku zámku, zahrady a parku, ale hlavně načerpat vědomosti ve specializované expozici o vědci Janu Evangelistu Purkyňovi – výstavní síň je právě ta místnost, kde se J. E. Purkyně kdysi narodil.

Socha Jana Evangelisty Purkyně před zámkem Libochovice. Při vstupu do zámku je také pamětní deska slavnému vědci, ale je příliš vysoko a tmavá, takže pro mne nedosažitelná.

Jan E. Purkyně, český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof se narodil 17. 12. 1787 na zámku v Libochovicích, kde byl jeho otec správcem šlechtického panství. Otec zemřel v jeho šesti letech, v 11 letech odešel Jan do piaristického gymnázia v Mikulově, roku 1818 se stal asistentem na pražské lékařské fakultě, po několika letech byl jmenován profesorem ve Vratislavi. Tam mu ve 30. letech 19. století zemřela matka a zakrátko na choleru manželka a dvě dcery. Zůstali mu dva synové – Karel, pozdější malíř, a Emanuel, významný botanik a meteorolog. V roce 1850 se vrátil do Prahy na lékařskou fakultu – jeho přínos na poli několika odvětví vědy je neocenitelný.
Zemřel 28. 7. 1869 v Praze.

V roce 1827 se J. E. Purkyně oženil s Julií Rudolphi (1800–1835), dcerou svého příznivce, švédského přírodovědce.
Jeden z mnoha textů specializované expozice o životě a díle J. E. Purkyně (1787–1869).

Současná podoba zámku Libochovice pochází z konce 17. století. Zámek v nádherné krajině Poohří byl postaven podle plánů Antonia della Porty a stavbu se rozhodli realizovat Dietrichštejnové v letech 1682–1690. V dřívějších dobách vlastnili panství Lobkovicové, kteří na místě gotické tvrze vystavěli renesanční zámek.

Barokní zámek v Libochovicích patřil od poloviny 19. století Herbersteinům.
Nádvoří zámku Libochovice.

Během asi hodinové prohlídky nás průvodkyně zavedla do sala terreny, pak do tzv. piana nobile, do interiérů obývaných šlechtickými majiteli panství. Délka prohlídky expozice věnované J. E. Purkyňovi nebyla limitovaná.

Pohled ze zámeckého parku v Libochovicích.
Okrasná francouzská zahrada u zámku byla založena v roce 1685, anglický park vznikl v polovině 19. století, celková obnova zahrady a parku se uskutečnila v 50. letech minulého století. Návštěvníka zvláště zaujmou obrovské duby a javory.
Vracíme se z procházky zámeckým parkem a zahradou – Libochovice přívětivě nabídly vše, čeho jsme žádali – poznávání, procházky krásně udržovaným parkem se vzácnými dřevinami a dobré jídlo v místní restauraci.

Pro odpolední program vytáhla Miluška eso z rukávu: návštěva zámku v Budyni nad Ohří! Nádherný zámek, dříve královský, v městečku s dnes dvěma tisícovkami obyvatel, má ve své dlouhé minulosti velmi kritická období – původně byl postaven jako gotický hrad obehnaný hradbami a vodním příkopem, ale v roce 1551 došlo k výbuchu prachárny a areál byl značně poškozen. Poté, co byl přestavěn na renesanční zámek, nastala třicetiletá válka a zámek se znovu ocitl v rozvalinách. Teprve na začátku 20. století, když vlastnili hrad Herbersteinové, došlo k romantizující obnově.

Zámek v Budyni nad Ohří prošel obnovou v prvním desetiletí 20. století – je to však jen menší část původní vznešené stavby.
Prohlídka zámku se skvělým výkladem průvodkyně byla zcela jiná než v Libochovicích, ale obě nám přinesly poznání a radost.

Když návštěvníci vstoupí do prostoru hradu, dívá se na ně z nevelkého arkýře asi 1 metr vysoká pískovcová socha. Říká se, že jistému alchymistovi se v době velkých pokusů Jana Zajíce z Hazmburka (†1553) podařilo v hradní dílně vyrobit zlato. Jan Zajíc uspořádal na počest tohoto objevu velkou oslavu, ze zlata nechal ulít sochy a ty schoval v hlubokém podzemí hradu. Poté nechal vyrobit sochu alchymisty a umístil ji tak, aby střežila přístup k pokladu. Socha, dnes nazývaná Kvasnička, byla však několikrát přemístěna, takže hledačům zlata asi nenapoví.

Alchymistická dílna Jana Zajíce z Hazmburka v níž prováděl pokusy tak usilovně, že kvůli nim přišel o majetek.
Zlato uschované v zámeckém areálu zatím nikdo neobjevil.
V Budyni byly vystaveny knihy Václava Hájka z Libočan, autora Kroniky české, která začíná příchodem Čechů do země a končí korunovací Ferdinanda Habsburského v roce 1526 (Stejně jako o 400 let později František Palacký v Dějinách.

Zajížďku do městyse Vraný, kde žije asi 800 obyvatel, jsme uskutečnili hlavně proto, abychom se podívali do městečka, z něhož pocházel první předseda KČT Čeřínek Jihlava, pan lékárník František Srdínko. Musím přiznat, že se nám nepodařilo najít konkrétní stavení, ale měli jsme radost, že vůbec v městečku jsme. A navíc nás okouzlil rozlehlý areál barokního kostela Narození sv. Jana Křtitele na vyvýšeném, zdaleka viditelném místě.

Slánská (Dolejší) brána, symbolický vjezd do městečka Vraný od východu.
Socha sv. Václava od slánského sochaře a kameníka Jaroslava Vedlíka pochází z poloviny 19. století a je umístěna na barokním soklu.
Památník malíře Jaroslava Věšína, zdejšího rodáka (1860–1915). Na desce je text: Akademický malíř, profesor malířské školy v Sofii, specialista štábu bulharské armády, malíř bulharského cara Ferdinanda I., držitel sedmi mezinárodních řádů. Iniciátor jihoslovanského uměleckého spolku LADA.

Ještě je třeba zmínit, že v roce 1860 založil park, který obklopuje zdejší zámek (slouží jako domov důchodců), ředitel kapitulního velkostatku František Jaroslav Čech, otec spisovatele a básníka Svatopluka Čecha (1846–1908) – ten má od roku 1945 pomník před zámkem. Pobyt ve Vraném popisuje básník jako nejšťastnější dobu svého života.

Vystoupali jsme do kopce ke kostelu, až do roku 1882 obklopenému hřbitovem, jehož ohradní zeď je prokládaná čtrnácti kapličkami křížové cesty ze 2. poloviny 18. století.

Kostel Narození sv. Jana Křtitele byl postaven v polovině 18. století na místě kostela, který tu stál více než 400 let – nejdříve románský, později gotický, zničený ve třicetileté válce.

Ráda říkávám, že „turisté jsou pána boha milé děti“ – opět se to potvrdilo – trávu na prostranství před kostelem sekala vlídná dívčina, která měla klíče od kostela a ochotně tam s námi zašla – byli jsme překvapeni tamní nádherou!

Fresky v interiéru kostela ve Vraném jsou dílem Jana Václava Spitzera, oltářní obraz namaloval Ignác Viktorin Raab, sochařská výzdoba pochází z dílny Františka Ignáce Platzera. Na rekonstrukci a dostavbě kostela se v roce 1908 podílel architekt Josef Fanta. Zvon ulil Brikcí z Cimperka (v roce 1599 zemřel na mor).

Za autora kostela dokončeného v roce 1761 je považován Otto Gabriel Juschka (1733–1773), stavitel Metropolitní kapituly, která stavbu financovala. Také projekt na stavbu barokního zámku ve Vraném je jeho dílem; dnes je průčelí upraveno rokokově.

Hřbitovní zeď kolem kostela je doplněna 14 kaplemi křížové cesty.
Hřbitov kolem kostela sv. Jana Křtitele ve Vraném byl zrušen v roce 1882.

Západně od Vraného, při silnici do Peruce, kam jsme mířili, je pomník 100. výročí války proti Napoleonovi, tzv. památník tří císařů. Zbudován byl roku 1913 jako upomínka na přehlídku shromážděných spojeneckých vojsk, kterou z tohoto místa dne 17. srpna 1813 provedli rakouský císař František I., ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III.

Památník tří císařů u silnice Vraný–Peruc byl vybudován jako upomínka na přehlídku shromážděných spojeneckých vojsk v létě roku 1813.
Nápis na desce památníku tří císařů.

Hned po příjezdu do Peruce jsme vzpomněli na výše zmíněného Václava Hájka z Libočan –podle něho pochází název vsi z dob setkání slavné dvojice Oldřich a Božena – právě zde český kníže Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo. K tomuto setkání mělo dojít roku 1004 (ale spíše o několik let dřív), když kníže lovil ve zdejších hlubokých lesích zvěř – oba zahořeli láskou a zjistili, že jsou si souzeni.
Mělo to však drobný háček – Oldřich byl ženat a Božena vdaná. Podle Kosmase však bylo hanbou, spojil-li se někdo trvale s jedinou ženou. Oldřichova první manželka Juta byla navíc neplodná, takže ztratila své postavení (měla štěstí, protože v té době bylo zvykem neplodné manželky zabít nebo vyhnat). Boženin manžel Křesina protestovat nemohl – a navíc kníže prý mu za Boženu bohatě zaplatil.
Brzy se narodil pozdější kníže Břetislav I. a rod Přemyslovců nevymřel po meči.

Kroniky dále uvádějí, že kníže Oldřich si Boženu vzal až po smrti své první manželky. Do té doby byl jeho syn nelegitimním levobočkem, který proto nebyl příliš atraktivním ženichem pro evropské šlechtičny. Břetislav svízelnou situaci vyřešil po svém – roku 1021 unesl z kláštera ve Svinibrodu Jitku, dceru bavorského velmože Jindřicha. Oženil se s ní a dynastie Přemyslovců pokračovala Spytihněvem.

Kníže Oldřich byl nejmladší ze tří synů českého knížete Boleslava II, narodil se kolem roku 975. Po Boleslavovi II. se ujal moci Boleslav III, nejstarší syn. Jeho bratři, Jaromír a Oldřich, jím nebyli zavražděni jen díky tomu, že se uchýlili pod ochranu bavorského vévody.
Sám Oldřich se dostal k moci 12. dubna 1012, když byl svržen jeho neplodný bratr Jaromír. Oldřich nebyl žádné neviňátko. Roku 1033 byl nakrátko uvězněn a zbaven moci, když dostal milost a ujal se opět vlády, nechal bratra Jaromíra oslepit a syna Břetislava vypudil ze země. Po ovládnutí Moravy ho však povolal zpět a předal mu její správu.
Oldřich zemřel přirozenou smrtí dne 9. 11. 1034 při jedné z hostin.
Trochu dlouhé povídání, ale když už jsem věnovala čas studiu této části českých dějin, zařazuji vybrané akční pasáže – třeba někoho zaujmou a potěší. 🙂

Boženina studánka v Peruci je jedním z turistických lákadel.
Na Boženině studánce je deska, na níž kromě jiného stojí, že syn Boženy a Oldřicha, hrdinný Břetislav, se stal během své vlády v letech 1037–1055 obnovitelem moci a slávy knížectví.
Naproti studánce je statek s pamětní deskou a textem: V tomto místě stála podle lidového podání tvrz Křesiny, ze které pocházela Božena – druhá manželka knížete Oldřicha.

Na vedlejším domě v Peruci je deska s textem: Zde u svého děda Josefa Čecha prožíval své mládí básník Svatopluk Čech (1846–1908).
Je skvělé, jak Míla dbala při tvorbě programu na souvislosti.

Kostel sv. Petra a Pavla v Peruci nelze přehlédnout – jeho počátky sahají do 14. století, v 18. byl přestavěn podle plánů architekta Pietra Paola Columbaniho, který zřejmě upravoval i místní zámek.

Kostel sv. Petra a Pavla v Peruci stojí naproti zámku mezi náměstím Emila Filly a Svatopluka Čecha.
Ve 12. století na tomto místě stával hrad – v 16. století přestavěn na renesanční zámek, pak barokní přestavba, dnes má rokokový vzhled a prochází rozsáhlou rekonstrukcí.
Naposledy vlastnili panství Thunové, malíř Emil Filla zde pracoval do roku 1952, v roce 1958 byla v peruckém zámku otevřena Fillova pamětní síň.

V městečku Peruci, k němuž patří osm okolních vesnic, žije celkem 2 300 obyvatel. My jsme si mohli z časových důvodů dopřáli jen procházku po zámeckém parku.

Park u zámku Peruc byl založen v 18. století, dnes je v opravené barokní sýpce, která tu stávala, zřízeno Muzeum české vesnice.

Zlatým hřebem dnešního programu byla návštěva Oldřichova dubu u Peruce, cestou jsme se potěšili unikátní budovou radnice:

Krásně opravená radnice v Peruci.
Stáří Oldřichova dubu je odhadováno na 1000 let, zmiňuje se o něm už Dalimilova kronika v příběhu o Oldřichovi a Boženě.

Přes 30 metrů vysoký dub, který měří po obvodu 760 centimetrů, je zapsán na seznamu nejvýznamnějších stromů UNESCO.
Na zdejších infotabulích jsou texty z minulých dob – jeden jiskrný uvedu:
Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava.

Zde, u památného Oldřichova dubu, končil dnešní výlet.
V roce 2004 při příležitosti oslav 1000 let od setkání Oldřicha a Boženy byl zasazen „Oldříšek“ na zahradě mateřské školy v Peruci. Semenáček vypěstovali zahradníci ze žaludu původního Oldřichova dubu.

Po příjezdu do Duchcova jsme se odměnili v pizzerii. Večer jsem se cítila zdravě unavená – KPČ dnešního dne byla opravdu vydatná!

Sobota 20. srpna 2022 – celou noc pršelo, ráno bylo vlídnější, ale poté se předpověď bohatě vyplnila – celý den lilo přesně tak, jak to řekl pan Kemr ve filmu Na samotě u lesa. Navíc byla zima a vítr. Dnes ale byl hlavní den pochodu, proto jsme sveřepě trvali na svém a odjeli autobusem, zajištěným pořadateli, na Dlouhou louku, kde došlo na lámání chleba.

Připraveni a naladěni na turistiku.
Na Dlouhé louce (850 m n. m.) na krušnohorském hřebeni silně pršelo a fičelo.

Byl to tvrdý přechod z minulých dní, kdy bývalo 35°C – dnes mlha, nepohoda.

Po ZTZ jsme se známou cestou vydali k tzv. chatě Máňa u Dušanovy skalní vyhlídky.
V chatě Máňa, což je pouhý přístřešek u turistické trasy, byl kontrolní bod – pořadatelé nás hezky přivítali a podarovali buchtami. 🙂
Po ČTZ jsme se vraceli z hřebene dolů ke hradu Rýzmburk – zalesněné svahy i  rozsáhlý hradní areál jsme procházeli v dešti, což (při dobré vůli) mělo svoje kouzlo. 🙂

Iva viděla Rýzmburk poprvé, tak byla překvapena rozlehlostí – inu Obří hrad – byl stavěn v první polovině 13. století na kopci nedaleko Oseka ve čtyřech vrstvách za sebou a sahal až k jeho vrcholu.
Stavebníkem byl Boreš II. z rodu Hrabišiců (*1210), mocný šlechtic blízký králi Václavu I., nejvyšší maršálek Českého království a vojevůdce. Miluška nám přečetla stručnou historii hradu i to, jak dopadl Boreš, když se v letech 1275–1276 spolu s Vítkovci a Závišem z Falkenštejna neúspěšně vzbouřili proti králi Přemyslu Otakarovi II. – byl zajat a roku 1277 popraven.

Nepřestalo pršet, naopak byl lijavec pořádný, když jsme scházeli dolů do Oseka kolem obrovského červeného buku, kolem sousoší připomínající výbuch na dole Nelson v roce 1934, kdy přišlo o život 142 horníků.
O trase, podobné dnešní, je psáno v dřívějším článku z roku 2013.
V Oseku byla pouť, proto uzavřené náměstí a odkloněné zastávky autobusů – hledali jsme, ale nikdo nám nedokázal dát správnou informaci, do Duchcova jsme nakonec dojeli. 🙂
Předtím jsme nakoukli do opraveného klášterního kostela (dlouho byl uzavřen), chtěli jsme na prohlídku cisterciáckého kláštera, ale zase (už po čtvrté během posledních let!!) to nebylo možné – nabídli nám jen účast na večerním koncertu, který začne po mši svaté – teď odpoledne je vše zavřeno a zadáno pro poutníky. ?!
Tak slavil Osek o tomto víkendu 500 let trvání Osecké pouti.
V duchcovském hotelu Casanova jsme se dali do pořádku, v 15 hodin se sešli před zámkem a zúčastnili se komentované prohlídky tzv. Valdštejnského okruhu.

V hotelovém pokoji jsme se „polidštili“ a připravili k dalšímu programu.

Z rozlehlého panského sídla v držení rodu Lobkoviců vznikl v Duchcově roku 1527 renesanční zámek, který získali v roce 1641 Valdštejnové a přestavěli jej barokně podle plánů architekta Jeana Baptisty Matheye. V 19. století dostaly fasády zámku současný klasicistní vzhled a byl upraven i park – sochařská výzdoba Matyáše Bernarda Brauna je pověstná stejně jako zámecká obrazárna s nástropním obrazem od Václava Vavřince Reinera.
Další osobností, která proslavila Duchcov, je italský dobrodruh Giacomo Casanova, který zde žil od roku 1785 do své smrti. Ve vzácné zámecké knihovně studovali básník Friedrich Schiller i historik František Palacký.

Průvodcem naší skupiny na zámku byl student duchcovského gymnázia – byl skvělý a evidentně ho výklad bavil.
Nástropní deska ve Valdštejnském sále od Václava Vavřince Reinera představuje Jindřicha Valdštejna, který přivádí českému králi Přemyslu Otakaru II. svých 24 synů před tažením proti pohanským Prusům v roce 1254.
Výhled do zámecké zahrady a na krušnohorský hřeben v mlhách.

Déšť pozvolna ustával, proto jsme se po skončení prohlídky vydali na procházku zámeckým parkem, jehož ústředním bodem je pavilon pro Reinerovu fresku.

Zámek Duchcov vlastnili téměř tři sta let Valdštejnové, kteří mu vtiskli nynější podobu reprezentativního sídla.
Pavilon pro Reinerovu fresku, v pozadí empírová stavba tzv. zahradnického domku.

V 50. letech 20. století došlo vlivem těžby uhlí ke zničení části zámecké zahrady a byl zbourán bývalý barokní špitál, v jehož kapli byla vzácná freska Nanebevzetí Panny Marie od Václava Vavřince Reinera. Freska byla před zbouráním budovy sňata a po 20 letech v zahradě vystavěn pro ni pavilon. Ve výklencích jsou umístěny alegorické sochy Ctnosti, přemístěné také ze zbořeného špitálu.

Část zámeckého parku byla obnovena – zdobí jej řada kamenných plastik Matyáše Bernarda Brauna z původního inventáře.
Okolí sfingového rybníka v zámecké zahradě zkrášlují vzrostlé vrby.
Romantický vzhled rybníka dokreslují dvě pískovcové sfingy a ryba chrlící vodu.
Barokní plastiky byly na hladinu zámeckého rybníka umístěny na konci 19. století.

Pizzerii jsme nemohli vynechat, večer nastalo rozvěšování promoklých součástí oděvu, boty řádně smrděly a schly pak několik dní. 🙂 Inu, nic není zadarmo.

Neděle 21. srpna 2022
Dopoledne byla naplánovaná komentovaná prohlídka Duchcova a okolí – Miluška nám trpělivě odpovídala na dotazy a upozorňovala na zvláštnosti, které nejsou jinde k vidění – např. vytěžené oblasti před rekultivací, výsypky atd.

V nedělním ránu jdeme kolem rybníka Barbora na sraz s Mílou, která bude naší průvodkyní po Duchcově a okolí.
Míla nám za viaduktem vypráví o historii města a okolních vesnic – v pozadí elektrárna Ledvice.
Liptická vyhlídka je na rekultivovaném vrcholku výsypky dolu Pokrok a za dobrého počasí nabízí panoramatický výhled.
V 11 hodin jsme podle plánu dorazili do cíle v ZŠ J. Pešaty.
Dušan Petráš, hlavní pořadatel legendárního Pochodu Giacoma Casanovy v Duchcově, nám předal pamětní listy.

Srdečně jsme se s duchcovskými turisty rozloučili, poděkovali jim a slíbili si vzájemné setkání na příštím jejich pochodu.

Iva velmi stála o výhled z věže evangelického kostela u rybníka Barbora – vyčasilo se natolik, že vyhlídka byla uspokojivá.
Ve článku z roku 2015 jsou příslušné informace a fotografie.

Výhled na hřeben Krušných hor z věže evangelického kostela v Duchcově.
Rozloučení s unikátní horou Bořeň nad městem Bílina.
Už teď se těšíme na příjezd do Duchcova v roce 2023!

Václav odvezl Ivu a mne na vlakové nádraží, naše batohy cestovaly autem s ostatními členy výpravy na Vysočinu.

Nádraží za městem Duchcov bylo zprovozněno v roce 1969.

My jsme s Ivou odjely ve 13.20 do stanice Ústí západ, tam přestoupily na rychlík do Kolína, pak do Havlíčkova Brodu a nakonec do Jihlavy. Cesta i s přestupy byla pohodová, měly jsme jen příruční batůžky – ještě jsme ani nedokončily větu a bylo půl sedmé a na nádraží v Jihlavě čekal Bohouš s mým batohem (logistika skvěle fungovala) a zakrátko jsem byla doma.
Nádherné čtyři dny plné zážitků a hlavně ve výborné společnosti přátel.

2 odpovědi na “Pochod Giacoma Casanovy 2022”

Napsat komentář: M+M Svatošovi Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*