Putování krajinou západních Čech a poznávání historických míst
Program autobusového zájezdu připravila Bc. Iva Svobodová z KČT, odbor Tesla Jihlava
Úterý 24. září – sobota 28. září 2024
Program zájezdu jsme obdrželi předem, proto jsme věděli, nač se můžeme těšit, ale také, že Iva umí využít veškerý čas a bude tedy bohatá kulturně poznávací činnost (KPČ 🙂 ), jak se mezi turisty žertem říká.
Penzion v Chebu byl naší cílovou stanicí, cestou do západních Čech jsme se zastavili v Ročově, ve Valči, na Andělské Hoře a v Lokti. Pomocí fotografií, které pořídila Iva a některé i já, přiblížím průběh dnešního dne, úterý 24. září.
V městyse Ročov (asi 500 obyvatel) jsme si prohlédli místní chmelařské muzeum – přišel i starosta, který nás poté zavedl do kostela Narození Panny Marie, popovídal o historii městečka a zahrál na varhany – nadmíru milé přijetí.



Nejvíce atraktivním a památným místem v Ročově je kostel Nanebevzetí Panny Marie při augustiniánském klášteře.

Roku 1373 založil Albrecht starší z Kolowrat konvent řádu sv. Augustina pod Ročovem a věnoval kostelu sochu Panny Marie Področovské. Gotická socha z konce 14. století, 1,5 metru vysoká, je dosud na hlavním oltáři. Místo se stalo svědkem mnohých vyslyšení, léta sem putovala mohutná procesí.


V roce 1718 přistavěl Jan Blažej Santini věž a hřbitovní kapli. Kostel přestavěl roku 1750 Kilián Ignác Dientzenhofer. Na úpravách se stále finančně podíleli členové rodu Kolowratů.
Roku 1950 v rámci Akce K byl klášter zásahem státní moci zrušen a řádoví bratři internováni v Oseckém klášteře. Budovy byly poté využívány jako skladiště, věznice či útulek pro psychiatrické pacienty. V ročovském klášteře byli určitou dobu vězněni například hudební skladatel a zpěvák R. A. Dvorský a českoslovenští hokejisté v čele s Augustinem Bubníkem, odsouzení v roce 1950 v procesu s protistátní skupinou.
Také Valeč, kde v pěti jejích sídelních částech žije asi 400 lidí, nabídla našim dychtivým duším nevídané kulturní bohatství.
První písemné zmínky o Valči jsou z roku 1358, majitelé se střídali, nejdéle držel panství rod Štampachů (1570–1718), po válce byly zámecké objekty využívány jako dětský domov až do zničujícího požáru v roce 1976, od roku 2013 je areál zámku ve správě Národního památkového ústavu, který usiluje o jeho rekonstrukci.





Rozlehlými prostorami zámku jsme mohli procházet podle libosti, stále tu probíhají opravy, ale některé části už slouží jako výstavní síně. Hned v přízemí byl inscenován kostelík z 12. století, hrála hudba, na stěnách fresky – dokonalý pohled do minulosti.

V jednom z částečně opravených poschodí nás zaujaly geologické vzorky a infotabule s texty o složení půd v západních Čechách – některé lokality jsme dříve navštívili.
Rozsáhlá je výstava Za barokem, ocenila jsem dokonalé textové přílohy k exponátům.

Nad krbem je kopie obrazu Karla Škréty – portrét Františka Berky z Dubé a jeho manželky. Originál je v NG v Praze. Vzácný obraz byl zachráněn před požárem v roce 1976 a po zrestaurování se vrátil na původní místo.

Nástup baroka je spjat s Třicetiletou válkou (1618–1648), kdy Evropou táhla tisícihlavá vojska, po válce se změnil poměr sil, pokračovala rekatolizace, ale vznikala dodnes ceněná díla v oblasti výtvarného umění, architektury a hudby. Nejznámějším představitelem českého vrcholně barokního sochařství je Matyáš Bernard Braun (1684–1738). S největším počtem jeho děl se setkáme v Praze, na Kuksu a právě zde na Valči.
Z významných barokních malířů jmenujme alespoň Petra Brandla (1668–1735).
V době barokní panoval mariánský kult, slavily se mariánské svátky, konala se procesí – to všechno sloužilo rekatolizaci.

Návštěva lapidária s 32 sochami a sousošími Matyáše Bernarda Brauna, které původně stávaly na zámeckých terasách, je zjevením minulosti, úžasná příležitost pro návštěvníky.
Sochy představují alegorie lidských vlastností a postavy z řecké mytologie.



V zámeckém parku ve Valči je zvláštní historická pamětihodnost – obnovený theatron, vystavěný původně podle italského vzoru. Stavba theatronu byla součástí první fáze barokních úprav zámecké zahrady a sloužila jako vodní divadlo inspirované italskými zahradami.
Během přeměny zámeckého parku v polovině 19. století na anglickou zahradu už nebyly obnoveny vodní prvky a theatron zůstal pouze jako romantická kulisa. Celková oprava proběhla před několika málo lety.



Stěží jsme během další cesty autobusem potlačili z mysli obrazy soch a budov valečských a už se nabízelo další dobrodružství historickokulturní – obec, kopec a hrad Andělská Hora se objevily před námi a žádaly o plnou pozornost.

Gotický hrad Andělská Hora byl založen na přelomu 14. století, od roku 1436 jej držel Kašpar Šlik, v 15. století vznikla vesnice pod hradem, nyní tu žije asi 400 lidí. Od začátku 17. století byl hrad v majetku rodu Černínů, ve třicetileté válce pobořen, další pohromou byly požáry hradu i vesnice. Příslušníkům rodu Černínů patřil hrad do roku 1945, teď je ve vlastnictví obce Andělská Hora.


Užili jsme si výhledů z Andělského kopce i prohlídky úpravné obce a zároveň se připravovali na déšť. Ten se spustil, když jsme dosáhli útočiště v autobuse a během cesty do Lokte skončil – zůstal po něm jen vlahý podvečerní vzduch.
Do městečka Loket (asi 3 000 obyvatel) nás Iva zavedla vlastně jen kvůli romantické podvečerní vycházce po historickém náměstí a vzpomínkám na předchozí návštěvy ještě s lidmi, kteří už dneska tu nemohou být s námi.
Viz článek Bečov nad Teplou a relikviář sv. Maura, rozhledny Krásno a Krudum, ale i návštěva městečka Loket.

V roce 1980 bylo historické jádro Lokte vyhlášeno památkovou rezervací.




Slavný básník Johann Wolfgang Geothe mnohokrát navštívil Loket a jeho pobyty jsou uvedeny i na pamětní desce na fasádě hotelu. Na terase hotelu se dne 28. srpna 1823 uskutečnil slavnostní oběd při příležitosti básníkových 74. narozenin ve společnosti rodiny Levetzowých. Traduje se, že právě zde požádal Goethe o ruku devatenáctiletou Ulriku von Levetzow. Byl však zdvořile odmítnut. Poté básník odcestoval do Výmaru a již nikdy se do Čech nevrátil. Na terase v zastřešeném altánku je zavěšen obraz, na kterém je zobrazena událost, kde je Goethe při oslavě svých narozenin ve společnosti paní von Levetzow a jejích dcer Ulriky, Amalie a Berty.

O Ulrice se dočtete ve článcích Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově 2017 a Pochod Giacoma Casanovy – České středohoří, Krušné hory, Duchcov a Třebenice.
Pak už zbývalo jen dorazit do cíle, ubytovat se a těšit se na zítřek. 🙂

Ve středu 25. září naplánovala Iva turistiku v Ašském výběžku – nejdříve jsme zamířili na Trojstátí, poté k nejzápadnějšímu bodu České republiky. A ještě zbyl čas na prohlídku města Aš.
Počasí bylo přívětivé, obě lokality skvělé, byla jsem blažená! Na Trojstátí jsme v roce 2018 byli, „Nejzápadnější bod“ byla moje premiéra.

Z Chebu jsme jeli do Aše, pak stále na severozápad do města Hranice, odtud do lokality Trojmezí a pak už pěšky po červeně značené turistické trase na místo, kde se stýkají hranice České republiky, Saska a Bavorska. Dříve se udávalo, že je tu i nejzápadnější bod ČR, ale po důkladném přeměření bylo zjištěno, že bod nedaleko obce Krásná leží o jeden kilometr západněji nežli Trojstátí. My se v dnešním krásném podzimním dni dotkneme obou lokalit – který turista by nebyl šťastný?!

Mezi nejstarší osady regionu se řadí Trojmezí. Území bylo osídlováno už ve 12. století. Mezi válkami zde žilo 930 lidí, převážně německé národnosti, proto po jejich odsunu byla oblast téměř vylidněná.

18. dubna 1945 v dopoledních hodinách překročily v těchto místech hlídky americké armády státní hranice. Město Hranice (nyní asi 2 000 obyvatel) bylo osvobozeno jako první v naší vlasti.
Část Trojmezí se nazývala Kaiserhammer (kovárna) – v 50. letech byla osada srovnána se zemí, protože se ocitla v zakázaném pásmu – tímto územím jsme nyní procházeli.


Na místě, kde se stýkají hranice tří států jsem nemohla nevzpomínat na Mirka – s ním a přáteli jsme tu poprvé byli v létě 2018.



Zaznamenala jsem trasu:

Společné státní hranice České republiky a Spolkové republiky Německo mají celkovou délku 811 km.
Podrobnější údaje a množství fotografií naleznete ve článku Město Aš a putování k Trojstátí – byli jsme tam v létě 2018.
Možná by se hodil i článek Trojmezí na Hrčavě.
V obci Krásná, která je vlastně jakýmsi předměstím Aše, žije přibližně 600 obyvatel a severozápadně od ní leží nejzápadnější bod Česka. Vystoupili jsme z autobusu nedaleko železniční stanice a po zeleně značené turistické trase jsme se vydali ke kýženému bodu.
Dříve na tomto území nedaleko od hranic stávala obec Újezd, která od roku 1953 neexistuje. Jako většina obcí v tomto regionu byl Újezd založen mezi roky 1150 a 1280. Žilo zde asi 200 obyvatel, většinou sedláků, škola byla postavena roku 1861.
Místa, kterými jsme procházeli, byla zvláštní – jejich historii jsme znali, snad proto mi připadala krajina temná, plná dávných příběhů a jakoby v očekávání věcí příštích.



Ve zcela opuštěné krajině, kde dříve stával javor na návsi obce Újezd, je památník.



Zanedlouho jsme byli na místě.




Přikládám mapu:

Na prohlídku Aše (asi 13 000 obyvatel) jsme měli jen pozdní odpoledne, proto jsme zamířili na důležitá místa, dříve poznaná – navíc se schylovalo k přeháňce.

Vpravo na předchozí fotografii je vidět cesta k výšině, kde stojí socha další význačné osoby, kterou je Martin Luther (1483–1546), německý teolog, kazatel a církevní reformátor.

V sousedství pomníku stával evangelický kostel, který patřil k nejvýznamnějším historickým památkám Ašska. Chrámová loď měla okolo 1 000 míst v lavicích a na třech dřevěných ochozech. Při opravě v lednu 1960 došlo k požáru kostela, který během tří hodin zcela vyhořel. Později zbořili i zdivo věže. V roce 2003 byl obrys základů kostela vyznačen zídkou a opatřen dřevěným křížem.


Dnes přibylo na našem kontě 17 turistických kilometrů a rádi jsme se vraceli do vlídného prostředí penzionu Krásno.
Ve čtvrtek 26. 9. v 10 hodin začínala objednaná prohlídka města Chebu (téměř 33 000 obyvatel), odpoledne patřilo návštěvě nedalekých Františkových Lázní (necelých 6 000 obyvatel).

Prohlídka trvala víc než půl druhé hodiny, bylo dost chladno, tak jsme zašli do restaurace a pak se vydali na individuální prohlídky města – nejdřív znamenitá Brána času na pěší zóně – po kovové ose s textem procházíme od nejzazšího bodu v roce 1061, tedy první písemné zmínky o Chebu postupně až k roku 2011, kdy od toho období uplynulo 950 let.


Chebské muzeum nelze vynechat a pak aspoň nakouknout do hradu – v 15 hodin jsme totiž odjížděli autobusem do Františkových Lázní.
Zařadím teď obrázky z komentované vycházky a pak z muzea – program byl tak bohatý, že mám problém s výběrem fotografií a jejich správnými popisky.

Roku 1965 byl Špalíček rekonstruován a restaurován. Dva bloky tří až čtyřpatrových domů odděluje asi 1,6 metru široká Kramářská ulička.
Do niky Špalíčku umístil v roce 2006 Jaroslav Róna bronzovou sochu Davida a Goliáše. Jako předlohu k hlavě Davida použil sochař fotografii hlavy současného Dalajlámy, když mu bylo asi 14 let, k modelaci hlavy Goliáše posloužila fotografe amerického boxera Mika Tysona. Chtěl postavit do protikladu symbol fyzické brutality a duchovního osvobození. Socha má být symbolem naděje pro všechny utiskované.



Patří k nejhodnotnějším výsledkům přestavby v 18. století. Rokoková fasáda vytvořila dnešní jemnou výzdobu z ornamentů s alegoriemi čtyř ročních období.

Vznik tohoto původně gotického měšťanského domu je datován někdy do 14. století. Jméno nese po nejslavnějším majiteli, protestantském purkmistrovi Alexandru Pachelbelovi, kterému byl zabaven během třicetileté války. Roku 1634 tu byl na příkaz císaře zavražděn Albrecht z Valdštejna. Od roku 1874 zde sídlí muzeum.
Třicetiletá válka zasáhla Cheb plnou silou – v prosinci 1631 dobyli město Sasové, po půlroce je získalo zpět vojsko Albrechta z Valdštejna a od léta 1647 patřilo dva roky Švédům.
Důsledkem těchto pohrom byl pokles počtu obyvatel, zpustlé domy, spálené okolní vesnice, pokles významu města a zároveň rekatolizace. Poté bylo středověké opevnění města přestavělo na moderní barokní.

V roce 2008 jsme s Mirkem putovali během 9ti dní, kdy se konal Letní turistický sraz na Královéhradecku, také po trase, na níž je rodiště Albrechta z Valdštejna. Zařadím několik fotografií, protože předpokládám, že ne každý měl možnost do tohoto místa zavítat.





Vraťme se do chebského muzea:


Chebský exponát se řadí k nejstarším vycpaninám ve střední Evropě. Při restaurování se přišlo na to, že z Valdštejnova nejoblíbenějšího koně, který slyšel na jméno Mas Querido, což ve španělštině znamená Můj miláček, zůstala původní pouze část. Kůň, který měl zvláštní žíhanou srst, byl zabit v roce 1632 v bitvě u německého Lützenu.
Nejen shora uvedené exponáty vidí návštěvníci v muzeu, nabídka je bohatá, uvedu několik fotografií:








V doprovodném textu stojí:
Šestnáct figurálních scén představuje významné zvyky a tradice hospodářského, církevního a rodinného života venkovského lidu na Chebsku. Čtrnáct krojovaných párů předvádí lidový oděv v různých částech této oblasti od sklonku 18. století až po 30. a 40. léta 20. století. Plastické stuhy vlnící se mezi jednotlivými scénami zachycují chebský dialekt v podobě 63 přísloví, pořekadel, mravních ponaučení, úryvků z koled a písňových textů. To vše doplňuje heraldická výzdoba čítající 71 znaků města a městeček a rodových znaků.
Dodávám: Výjimečné, vzácné dílo!
Ve zbývajícím, ukrutně malém čase, jsme spěchali před odjezdem aspoň nakouknout do areálu Chebského hradu.
Trocha historie:
Na konci 9. století vzniklo na ostrožně nad řekou Ohří slovanské hradiště, v roce 1125 byl na jeho místě vybudován kamenný hrad. Roku 1167 získal toto území císař Fridrich I. Barbarossa z dynastie Štaufů a přestavěl hrad na císařskou falc, tedy opevněné sídlo panovníka. Jádro hradu tvořil románský palác, obranná Černá věž a patrová kaple. Za českých králů se stala falc královským hradem. Posledním českým králem, který na hradě pobýval, byl Jiří z Poděbrad (†1471).
Zásadní proměna hradního areálu nastala v době baroka, v dalších desetiletích začal i kvůli požárům hrad chátrat.



Významný dokument, který upravoval vztahy mezi světskou a církevní mocí v křesťanské Evropě, podepsal Fridrich II., budoucí římský císař. Podpisu v hradní kapli byl mimo jiné hodnostáře přítomen i český král Přemysl Otakar I.
Víc jsme na hradě nestihli, ale cestou k autobusu jsme nakoukli do kostela sv. Mikuláše.


Ve Františkových Lázních jsme měli do odjezdu stanoveného na 18. hodinu, volnou prohlídku. Počasí nic moc, nakonec se hustě rozpršelo.
Prohlídla jsem si centrum lázní, prošla parkem, navštívila Dvoranu Glauberových pramenů, s Mílou jsme ochutnávaly, nejlepší byl Kostelní pramen.
Naposledy jsme zavítali do Františkových Lázní v roce 2018, proto jsem neměla těžkou hlavu z toho, že počasí nám nepřeje.
Nyní fotografie slavných Františků z Františkových Lázní:


Jedná se o odlitek originálu z roku 1849, umístěný v Národním muzeu. Zdejší sochu odlil v umělecké slévárně v Horní Kalné u Vrchlabí mistr Pavel Horák ve spolupráci se sochařem Olbramem Zoubkem.

Pak už jsem zamířila po ZTZ do asijské restaurace v okrajové části města, kde jsme měli sraz. V 18 hod. jsme odjížděli, po půlhodince byli v penzionu. Ušli jsme 12 km.
Pátek 27. září, 4. den putování, byl věnován Chebu a okolí.
Hezké počasí podpořilo výstup na Zelenou horu – autobus nás dovezl na lokalitu za městem, odkud jsme vystoupali 4 km na Bismarckovu rozhlednu – je z těch tří, které jsou na našem území (Háj u Aše a Tanečnice u Mikulovic ve Šluknovském výběžku), nejhezčí.
První zastávkou na svahu hory bylo bývalé poutní místo – dnes jsou tu jen informační a turistické texty.


Okolí Zelené hory (637 m) patřilo k oblíbeným místům vycházek chebských obyvatel. V roce 1909 byla na místě původní dřevěné rozhledy postavena Bismarckova věž.
Po převzetí moci zřídili komunisté na Zelené hoře zakázané hraniční pásmo – budovy poutního areálu, včetně kostela, byly postupně demolovány, místo zarostlo, o rozhledně se nevědělo.





Zpět s Mílou, Františkem a Václavem stejnou cestou do Chebu – prohlídka Františkánské zahrady a zastavení na náměstí, pak rychle do hradu, kde ve 14. hodin začínala komentovaná prohlídka.





Celé odpoledne patřilo Chebskému hradu – k tomu, co jsem už dříve o něm napsala, přidávám další informace – pročetla jsem si všechny ofocené infotabule a udělala shrnutí:
Oblast kolem nynějšího Chebska byla až do 11. století osídlena Slovany, v polovině 12. století ji ovládl říšský rod Štaufů, roku 1167 se vlády ujal Fridrich Barbarossa a vystavěl falc (opevněný císařský palác), která patří k vrcholům hradní architektury štaufského období – tvoří ji dlouhá palácová budova, Černá věž a hradní kaple.
Rudovousý císař Fridrich I. Barbarossa (1122–1190), (1152 – římský král, 1155 – římský císař), naposledy pobýval v Chebu krátce před odjezdem na třetí křížovou výpravu do Svaté země, při níž ho roku 1190 potkala v turecké řece Salef nečekaná smrt.

V patře se nacházel reprezentativní sál s pětidílnými okny a jedním dvoudílným. Přízemí bylo užitkové. Ve zdejším rytířském sále byli ve stejný den jako Albrecht z Valdštejna ve městě povražděni jeho věrní přívrženci.


Dvojitá hradní kaple je považovaná za umělecky nejhodnotnější část falce – jsou to honosné, unikátní prostory.


Uprostřed je osmiboký otvor do podlahy raně gotického prvního patra – tím jsou kaple propojené.




Přízemí je spíš ponuré, patro elegantní a zalité světlem. Tento kontrast představuje cestu z temnoty ke světlu, že světa pozemského k nebeskému. Architekt přesně věděl, co chce vyjádřit.


Fridrich II. (1194–1250) dostavěl falc a dovršil vývoj oblasti Chebska, zakládal kláštery a kostely, působila tu říšská mincovna, konaly se události celoříšského významu.Byl jedním z největších panovníků evropského středověku, vlády se ujal po roce 1212, od roku 1220 pobýval až do své smrti většinou v Itálii. Soustředil do svých rukou největší územní komplex tehdejšího západního křesťanstva.
Mluví se o něm jako o geniální osobnosti – jeho vědomosti se vymykaly své době a většinou ji přerostly – zasáhl kladně do mnoha oblastí veřejného života. Dočetla jsem se, že hovořil a psal sedmi jazyky, několik dalších prý uměl pasivně.
Vášní Fridricha II. byla matematika a architektura, doposud můžeme v italské Apulii obdivovat jeho nadčasovou rozlehlou osmibokou stavbu. Navštívili jsme ji s Mirkem v 90. letech a potvrzuji, že je fascinující.

Měli jsme dost času na návštěvu Černé věže, z níž jsou krásné výhledy na město i údolí řeky Ohře.



Po smrti posledního štaufského krále se v polovině 13. století zmocnili Chebu a Chebska Přemyslovci a připojili území k českému státu.
Když v 19. a 20. století docházelo k likvidaci barokního opevnění města, byla suť navážena do hradního areálu, který sloužil jako skládka. Místy tu byla až 8 metrů vysoká vrstva suti.
V roce 2012 převzalo město Cheb hrad do vlastní správy.

Dnes podle měřidel přibylo 15 km – nezapomenutelný den plný výjimečných událostí!
Sobota 28. září – svátek sv. Václava je Dnem české státnosti. Pro naši turistickou skupinu to byl den, kdy jsme naposledy v tomto zájezdu zažívali dobrodiní pospolitosti a podle programu navrženého Ivou poznávali české dějiny.
V 8.30 jsme se zavazadly opouštěli penzion tak, abychom v 10 hodin stihli zamluvenou prohlídku klášterního kostela Zvěstování Páně v Teplé.

Klášter v Teplé založil český šlechtic Hroznata v letech 1193–1197 pro řád premonstrátů a stal se jeho členem. V roce 1217 zemřel mučednickou smrtí a roku 1897 byl blahořečen.

Minulou návštěvu jsem podrobně zachytila ve článku s Mirkovými fotografiemi:
Klášter Teplá a prameny v Pramenech.
Byla jsem šťastná, že znovu vidím před oltářem kamenný sarkofág, kde byl původně uložen rytíř Hroznata, pak i kapli, jemu zasvěcenou – nádherné fresky – též mohutné, vyřezávané lavice. Zaujalo mně, že jsme do chrámu scházeli po schodech – původní podlaha byla o dobré 3 metry níže.
Více souvisejících informací je ve článku Loreta ve Starém Hrozňatově, Cheb, klášter Kladruby.
Další plánovaná zastávka cestou k domovu byl Rožmitál pod Třemšínem – při vyslovení názvu města vytane většině současníků na mysli jméno hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby.
Zastavili jsme se u farního kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, kde jsou varhany z roku 1750, na něž mezi lety 1788–1815 hrával Jakub Jan Ryba (1765–1815). Česká mše vánoční „Hej mistře“ tu zazněla roku 1796.




Rožmitál pod Třemšínem (asi 4 300 obyvatel) leží v údolí pod brdskými vrchy. V těchto místech jsme s Mirkem pobývali několikrát, proto zařadím odkazy na minulé články.
Brdy 22.-23. 9. 2007 – vše o Rožmitále pod Třemšínem a Jakubu Janu Rybovi.
Svatojakubská cesta – Rožmitál pod Třemšínem a vrch Třemšín.
Letos jsem se při návštěvě města setkala se změnou velice radostnou: zdejší zámek byl zpřístupněn! Celé roky to nebylo množné.
Mnou oblíbená nezbytná chvilka historie (možno přeskočit 🙂 ):
V polovině 13. století založili hrad členové rodu Buziců, kteří si později začali říkat Lvi z Rožmitálu. Jaroslav Lev z Rožmitálu byl poradcem Jiřího z Poděbrad a proslavil se cestou po západní Evropě při putování po panovnických dvorech s mírovým poselstvím českého krále.
Manželka Jiřího z Poděbrad Johanka z Rožmitálu se narodila na tomto hradě – byla velmi schopná a zastupovala krále v době jeho nepřítomnosti i později jako královna vdova.
Pocházel odtud i Zdeněk Lev z Rožmitálu a na Blatné, jeden z nejmajetnějších a nejvlivnějších šlechticů v českém království.
V polovině 16. století se stali majiteli hradu Gryspekové, kteří objekt postupně přestavěli a zřídili renesanční křídlo. Po Bílé hoře jim byl jako protestantům majetek vyvlastněn a až do roku 1948 sloužil Pražskému arcibiskupství. V 50. letech zde bydleli zaměstnanci Státních lesů, v současnosti je areál v soukromém vlastnictví a spolek Rožmitálský zámek se snaží navrátit sem život.



Otevřeno pro veřejnost bylo v roce 2018 – gigantické dílo. Střechy opravené, dvůr travou porostlý – velmi příjemně nás vítali k prohlídce, ale já jsem si ji bohužel z časových důvodů nemohla dopřát.
Jeden z místních průvodců ochotně odpovídal na moje otázky, mimo jiné jsem se zeptala na rodiště houslisty Václava Hudečka – je prý v části Rožmitálu s názvem Lesní Chalupy (asi 4 km od centra), ale dům už vlastní zcela cizí lidé.
S dobrou náladou jsem šla na vzpomínkou prohlídku města (většina souputníků se zastavila v restauraci), zařadím několik fotografií:




Poslední zastávka v programu celého zájezdu byla u zámku Orlík. Než tam dojedeme, zařadím článek s fotografiemi Za posledním puchýřem do Plzně, který se také týká jak návštěvy Rožmitálu pod Třemšínem, tak i zámku Orlík.






Procházku jsme si užili, právě bylo hezky, i když během dne chvílemi poprchávalo. Pak už bez zastávky do Jihlavy.
Shrnutí: celkem jsme ušlapali 63 km, naprostá spokojenost se vším! (Ale zase jsem přibrala kilo 🙁 )
Uf, to byla „kláda“ (hlavně pro spisovatelku) – děkuji Ti za jako vždy perfektní zpracování našich společných zážitků. Opět se potvrdilo, že jsi byla skoro všude, někde i dvakrát.
Děkuji za hezký komentář! 🙂